Chianti

Oblast mezi Florencií a Sienou se přibližuje představě římských básníků o vznešeném životě na venkově jako žádný jiný kraj na Zemi. Vily, cypřiše, olivovníky, révové keře, skály a lesy vytvářejí obrazy jako ze starověkého Říma. V této nadčasové scenérii, kterou v minulosti určovaly nejrůznější polní plodiny nezbytné pro přežití toskánských rolníků, se dnes vinohrady derou vzhůru a zase klesají dolů do údolí.

Původní zóna Chianti se v roce 1716 stala první vymezenou vinařskou oblastí v celém vinařském světě. Omezovala se na okolí vesnic Radda, Gaiole a Castellina, k nimž později přibyla ještě obec Greve. Toto rozsáhlé historické území, kde dnes přichází na svět jedno z největších vín v Itálii se nazývá Chianti Classico.

Ze šesti zbývajících podoblastí Chianti je nejosobitější Chianti Rufina východně od Florencie. Rodí se zde elegantní vína s pozoruhodnou schopností zrání. Za svou finesu, a za to, že potřebují určitý čas, než se rozvinou do své vrcholné krásy, vděčí ochlazujícím účinkům mořské brízy, která sem vane průsmykem v horském masivu Apenin severně odtud. V některých sklepích se ukrývají poklady staré dokonce 50 nebo 60 let.

• Chianti Colli Senesi
• Chianti Colli Fiorentini
• Colline Pisane
• Colli Aretini
• Chianti Montalbano

Jedny z předních vinařství se nacházejí v okolí vesnice San Gimignano v podoblasti Chianti Colli Senesi. Produkty z ostatních podoblastí už kolikrát nebývají až tak vynikající. Výjimku tvoří DOCG Carmignano v podoblasti Chianti Montalbano, které jako první víno v Toskánsku bylo tvořeno až 20 % Cabernetem Sauvignon, dlouho předtím, než se tato praktika stala populární u tzv. “Supertoskánských“ vín.

Rozsah území Chianti se rozprostírá v délce bezmála 160 km od severu k jihu, a je tudíž rozlehlejší než vinařská oblast Bordeaux. Víno se zde smí vyrábět po obyčejným označením Chianti. Ve své nejlepší podobě je pikantní, svěží, neobyčejně dobře pitelné a plné ovocných chutí. Ke konzumaci je připraveno během roku či dvou po nalahvování. Přesto všechno je podstatně méně ambiciózní než Chianti Classico, které musí splnit mnohem přísnější podmínky.

Slavný Baron Ricasoli už v roce 1872 rozlišoval na svém zámku v Broliu mezi dvěma formami Chianti – jednoduchým, určeným pro rychlou spotřebu, a více ctižádostivou variantou vhodnou pro delší ležení ve sklepě. U první verze bylo povoleno přidávat do směsi kromě modrých odrůd Sangiovese a Canaiolo také malé množství tehdy hojně pěstované bílé Malvasie. Podíl bílých odrůd s velkými výnosy však stále stoupal, a proto se naskytl prostor pro fádní Trebbiano toscano.

V roce 1963 byly vydány předpisy upravující DOC Chianti. Stanovily minimální podíl bílých hroznů ve výši 10–30 % pro všechna Chianti. Začalo se tedy produkovat převážně fádní víno mnohdy vylepšované modrými odrůdami z jižní Itálie. Bylo jasné, že buď bude třeba změnit nařízení, anebo musí místní výrobci začít vyrábět své nejlepší víno jinak a dát mu jiné jméno.

V roce 1975 se šlechtická rodina Antinori vzbouřila a uvedla na trh víno Tignanello, které se vyrábí – stejně jako Carmignano severně od Florencie – z odrůdy Sangiovese s malým podílem Cabernetu. Ve snaze podtrhnout svůj postoj rodina Antinori přišla ještě se Solaiou vyznačující se obráceným poměrem Cabernetu a Sangiovese. V průběhu několika let následovala jejich příkladu prakticky všechna vinařství v Chianti. Jejich supertoskánská vína se zpočátku prodávala jako Vino da Tavola (nyní spadají do kategorie IGT) a přicházela na svět v různých podobách – mnohé vynikající, jiné zase osobité.

Postupem doby se však mnohá tato revoluční vína čím dál více vzdálila toskánskému charakteru a zároveň se objevily nové, daleko kvalitnější klony odrůdy Sangiovese. Spolu s výběrem lepších stanovišť a se sofistikovanějšími pěstitelskými metodami daly vzniknout vytříbenějšímu konceptu Chianti Classico s jeho verzí Riserva. Riserva se v současnosti podílí 25 % na celkové produkci regionu.

Chianti Classico je v současné době velmi seriózní víno, které tvoří z 80 až 100 % prvotřídní hrozny Sangiovese z malých výnosů. Po zpracování zraje ve velkých a/nebo malých dubových sudech. Jeho průměrná životnost činí 10 let a více. Až 20 % připadá na jiné povolené odrůdy, jako třeba tradiční Canaiolo, temně zbarvené Colorino a na “mezinárodní“ odrůdy, jmenovitě Cabernet Sauvignon a Merlot. Od roku 2006 se už do Chianti Classico nesmí přidávat žádné bílé odrůdy, výjimku představuje běžné Chianti.

Vinohrady pro Chianti Classico leží v nadmořské výšce 250 až 500 m nebo ještě výš. Z dalších zdejších produktů uveďme olivový olej, Riserva Chianti Classico, připravená ke konzumaci až po delší době zrání v láhvi, dále někdy poměrně nevýrazné místní suché bílé víno a v čím dál větší míře rosato, možná vin santo (slavné dlouhověké sladké jihoitalské bílé či spíše žlutohnědé víno ze sušených hroznů) a třeba jedno či dvě supertoskánská IGT, i když ta spíše ustupují vínům Chianti Classico.

Ta dnes mohou obsahovat výhradně Sangiovese, nejtypičtější toskánskou odrůdu vůbec. Vinaři se jim věnují s velkou pečlivostí a po krátkém experimentování s francouzskými barique, které byly v módě v 80. letech minulého století, se vracejí k tradičním velkým dubovým sudům (botte).