Itálie

Itálie se pyšní nejširší škálou jednotlivých stylů vín, osobitých terroirů a domácích odrůd vinné révy v celém vinařském světe. První příčky italského vinařství zaujímají vína, která mají jiskru, svérázný charakter a šmrnc. Na opačném konci žebříčku se nacházejí vína, ostatně jako v jiných zemích, mdlé moky vyrobené z přetěžovaných keřů révy vinné. Hlavní je ovšem střední proud, tedy vína spadající mezi tyto dva extrémy a jejich kvalita se výrazně zlepšila.

Staří Řekové, kteří území dnešní Itálie osídlili, ji nazvali Enotria (Země vinné révy - přesněji Révy vyvazované ke kůlům). To už tehdy bezesporu svědčilo o určitých vinařských ambicích. Pohled na mapu odhaluje, že jen málokterý kout v Itálii nemá - přinejmenším okrajově - co do činění s vínem. Více vín se vyrobí už jen ve Francii, a to ještě ne pokaždé.

Když předpokládáme, že nezbytnou podmínkou pro pěstování révy jsou svahy, sluneční svit a mírné podnebí, nemohou italští vinaři vyrobit špatné víno. Díky charakteristickým geografickým dispozicím - dlouhému řetězci Apenin sahajícímu do Alp až téměř k severní Africe se bezmála všechny viniční plochy v Itálii mohou pochlubit vhodnou kombinací nadmořské výšky, zeměpisné šířky a expozice vinic. Vzhledem ke globálním klimatickým změnám jsou tyto předpoklady pro vinohradnictví nezbytné. Převládají zde půdy často sopečného původu, případně vápenité, ale najdete zde i spoustu štěřkovitého jílu. Vzhledem k této různorodosti je jakékoli zevšeobecňování týkající se italských vín zbytečné. Jasno do světa vín v Itálii nevnášejí ani informace uváděné na etiketách lahví. Přestože je tato země vinařství zaslíbena, je třeba si uvědomit, že toto průmyslové odvětví zde nemá nijak dlouhou tradicí. Ještě pouhé dvě generace nazpátek jen zlomek domácí produkce plnili do lahví sami výrobci. Většina vína se transportovala do měst a takto vyvážené produkty scelovali významni lodní přepravci.

Asi není divu, že etikety na lahvích jsou tak nesrozumitelné. Někdy obsahují nepřehlednou změť názvu a jedinou zmínkou o původu je jméno jakéhosi málo známého města. Itálie stálé postrádá systém etiketování s jasnými údaji o výrobci, původu, ročníku a výrobní metodě. Italská vláda se v 60. letech minulého století zhostila herkulovského úkolu vytvořit obdobu francouzského apelačního systému (AOC), zde nazývaného DOC (Denominazione di Origine Controllata), s vymezením hranic, maximálními povolenými výnosy a s povolenými odrůdami révy a výrobními metodami. O stupeň výš než DOC se nachází DOCG, který neposkytuje jen kontrolovaný, ale garantovaný původ vín. Od 80. let 20 století je tento status udělován čím dál většímu počtu produktů. V roce 1992 prošel celý italský klasifikační systém restrukturalizací. Její součástí bylo zpřísnění omezení, včetně nejvyšších povolených výnosů, které se postupně zvyšují od horních příček klasifikačního žebříčku směrem dolů - tedy od kategorie DOCG přes DOC až ke statutu IGT (Indicazione Geografica Tipica). Vína IGT mohou stejně jakou francouzská Vins de Pays nést na etiketě údaje o zeměpisném původu, odrůdě révy, a hlavně ročník. Ten se původně u základní kategorie Vino da Tavola nesměl uvádět, aby výrobci dávali u špičkových vín přednost označení IGT před Vino da Tavola, a tím celému systému dodali na serióznosti. Z více než 60 vín kategorie IGT se daleko nejčastěji setkáte s těmi, který nesou jméno jedné z 19 italských vinařských oblastí. Důvodem je především fakt, že mnohá jména, jako například Umbrie či Toskánsko, jsou široké veřejnosti povědomější než jednotlivá DOC.

Vína IGT teoreticky nemají status DOC, ale u mnoha z nich to trh vidí jinak. Platí to zejména pro vína vyrobená z netradičních odrůd, které se dnes často v souladu s oficiálními nařízeními vysazují po celé zemi. V čele této invaze stál Cabernet Sauvignon , který se do Itálie dostal na počátku 19. století, a Chardonnay. Kromě nich se tu ,,usadily" rovněž Merlot, Syrah a další odrůdy. Na celosvětovém trhu nasyceném mezinárodnimi odrůdami to však Itálii postupně znevýhodňuje a vede ke značně opožděnému přehodnocení původních italských odrůd, často vynikající kvality. Bílé odrůdy, mezi něž patří Fiano, Greco, Erbaluce, Malvasia a Nosiola, a modré odrůdy Aglianico, Cesanese, Gaglioppo, Marzemino, Negroamaro, Nerello Mascalese, Perricone a Uva di Troia už získaly renomé mimo oblast původu. A další je budou bezpochyby následovat.